„Poradíte mi? Chci nějaký zajímavý, nic strohého,“ slyší muž za pultem, jenž si ovšem ihned ví rady. Nabízí jeden titul, druhý, třetí. Žádný otrávený výraz, ale ochotou a útulností malého domku přesvědčil redaktora a hlavně porotce soutěže, díky které se pyšní novým titulem.

„Vyhlášení se uskutečnilo v Praze, kde vystupoval Václav Postránecký nebo Marta Kubišová. Byl jsem mezi čtyřmi pozvanými trafikanty a když už při vyhlášení chybělo jen mé jméno, zpotil jsem se. Bylo už jasné, že jsem skončil první,“ vypráví Knebl.

V Podívíně existují momentálně dvě trafiky. A v obou prodávají muži se stejným příjmení. Do oboru se vrhl také Kneblův syn. „Nechal jsem mu prodejnu postavit před lety. On má navíc možnost přijímání sázek na sportovní zápasy, což v Podivíně do té doby chybělo,“ říká Knebl.

Stánek za tři tisíce

Vše vlastně začalo v roce 1994, kdy se za tři tisíce korun rozhodl koupit stánek na prodej novin a tabáku. A už v něm zůstal. Současná podoba stánku je s tou minulou nesrovnatelná. Z budky se stal domek a s výhrou v soutěži přišel pomyslný vrchol v „kariéře“.

Zatímco mluví, do trafiky chodí lidé. Většinu z nich za dlouhá léta dobře zná. Starší chtějí noviny, někteří si berou i dvoje. Mladší žádají hlavně cigarety.

„Lidi, kteří ke mně chodili kdysi, nakupovali třeba i knížky nebo odbornější časopisy. Dnes to u mladších generací chybí,“ krčí muž rameny.

A skupinka společně příchozích mužů volí ještě úplně jinak. Rádi by šťopičku pálenky.

„Život trafikanta? U mě je to brzké vstávání, pozdní příchody a práce v sobotu i neděli. Noviny čtu ale pořád. Přiznávám, že nejvíce bulvár a regionální tituly,“ říká Knebl.

Mezi lidmi

Historek má v hlavě hromad. Jak jinak. Každý den je mezi lidmi. Třeba tu, kdy ho chtěl z legrace přepadnout vlastní syn. S kšiltovkou naraženou do čela a s pistolí na kuličky stál u trafiky, když ho někdo zahlédl a kvůli domnělé zbrani zavolal policisty. Ti vtrhli do obchodu a chtěli Kneblova syna zatknout.

„Dopadlo to naštěstí dobře. Syna ale už čtyřikrát vykradli v noci. Zloději šli hlavně po cigaretách, ale vždycky je chytli. Co je zajímavé, nikdy to nebyli lidi z našeho regionu,“ vzpomíná Knebl.