„Kuferkář je v místním nářečí přistěhovalec nebo naplavenina. Tou jsem na deset dní svým způsobem stal. Mým cílem bylo ukázat Jihomoravanům exotiku zvanou Lašsko,“ směje se nadšenec při rozhovoru s redaktorkou Deníku Rovnost.

Při putování krajem a poznávání jeho bohatství a kultury ho postupně doprovázel lašský král, lašská princezna, ale i část jejich družiny, nebo třeba otužilec Jan Čupa.

V kroji společně ušli 235 kilometrů. „Když jsem před časem putoval na hranici mezi Českou a Slovenskou republikou, potkal jsem se tam náhodou s lašským králem. Do té doby jsem neměl tušení, že království s tímto názvem existuje, a že v něm žijí lidé, kteří se snaží udržovat místní kulturu a tradice,“ vypráví Šalanda.

Cestu po Beskydech tentokrát neplánoval on, ale sám šestasedmdesátiletý lašský král Zdeněk Krulikovský. Šalanda líčí, že nejprve navštívili nížinné Lašsko. Byli také v Hukvaldech, které jsou proslavené jako rodiště skladatele Leoše Janáčka.

„Ten byl mimo jiné velkým propagátorem Lašska a jeho kultury. Směřovali jsme na Brušperk, Starou Ves nad Ondřejnicí, Krmelín a Paskov, kde je silná komunita věnující se právě lašské kultuře. Pak jsme pokračovali na Frýdek-Místek, Skalici a dolů přes Čupek, což je posvátná hora všech Lachů,“ vyjmenovává pěší turista.

Neminul ani Ondřejník, Frenštát pod Radhoštěm či Kopřivnici. Se svým doprovodem putoval po hranici Valašska přes hřeben Beskyd. „Za Lachy se historicky označovali pastevci, kteří neobdělávali půdu,“ přibližuje Šalanda.

Opět putoval v košili, kordule, gatích a s kloboukem. Zima mu nebylo. „Jsem rád, že jsem si svůj kroj ušitý ze speciálních materiálů mohl vyzkoušet v chladnějším počasí. Vzal jsem si i kabát, ale nakonec jsem jej vůbec nevyužil. Jen pod košulu jsem si oblékl triko z merino vlny. Při stoupání jsem si dokonce někdy kordulu i sundával,“ pochvaluje si.

V typických krojích ho doprovázeli i Lachové. „V minulosti byli hodně utlačovaní. Vždy se snažili o územní nezávislost. Jednu dobu to dokonce vypadalo, že Lašsko zcela zanikne. Naštěstí je kolem lašského krále Zdeňka, hudebníka a zpěváka, velká skupina lidí a rodáků, kteří se snaží o obnovu krojů, tanců a původní kultury,“ říká Šalanda.

Stejně jako je na Slovácku verbuňk, Laši mají podle něj svůj skok. „Zatímco naše písničky jsou spíše veselé, jejich jsou tklivější a pomalejší,“ srovnává.

V Lašsku ochutnal také řadu místních specialit. Klasikou je podle něj zelňačka, pak gulajš s houbami, bryja neboli ovocná kaše a lašské zelí, na které se připravuje zásmažka ze sádla a strouhané brambory. „A víte, co je lopaťák? To je nám známý koláč, pro který se ustálil název frgál. Přitom jako frgál hospodyňky v minulosti označovaly nepodařený vdolek,“ usmívá se nadšenec, který noci trávil ve stanu, pod širákem, ve srubu či penzionu.

Nyní si dopřeje zimní přestávku. V příštím roce by rád pěšky objevil Valašsko nebo Hanou. „No, a pořád se v myšlenkách vracím k té svojí neuskutečněné cestě z Aše do Kyjova, kam bych rád dorazil na zahájení Slováckého roku. Zhruba měsíc trvající cestou bych tak oslavil konec všech pandemií. Uvidíme, jestli se mi to třeba za dva roky podaří,“ zamýšlí se.