Ruce až po lokty ve vaničce s krví a krupami, střívka, špejle. A v celé kuchyni to neskutečně voní. U sporáku stoji dva učni a míchají škvarky. Ostatní buď přihlížejí, nebo plní jelita. Jitrnice už jsou úhledně poskládané na plechu. Ještě chybí dodělat tlačenku a černou polévku. Žáci cvrčovického učiliště oboru kuchařské práce si mohli ve středu díky projektovému dnu vyzkoušet, jak vypadá pravá zabijačka.

Vůně v kuchyni

„V takzvané ukázkové hodině, kterou jsme pro žáky připravili už potřetí, vidí, jak to chodí kolem zabijačky. Díky tomu mohou získat přehled o všech kuchařských produktech, které se k ní váží,“ prozradila ředitelka učiliště Milada Kussak Höklová.

Malá kuchyňka učiliště krásně voněla vepřovým masem, pulty během dopoledne zaplnily jitrnice, a žáci se tak mohli s radostí vrhnout na výrobu jelit. Ti zkušenější bez obav ponořili ruce do vany s krví a krupami a učitelka odborného výcviku začala směs dochucovat.

„Normálně žáci probírají v teorii i praxi jednotlivé části vepřového postupně. Tady mají ale šanci zkusit si vše dohromady a navíc v kolektivu. Maso, vnitřnosti i krev jim projde rukama, takže se jim tím i ty vědomosti a znalosti zafixují,“ vysvětlila podstatu projektového dne ředitelka, která se zašla za učni také podívat. A mohla ochutnat i ovar.

Na všechnu práci v kuchyni dohlíželi učitelky odborného výcviku. Jak prozradila jedna z nich, připravit takovou akci, není vůbec jednoduchá věc.

„Vstávala jsem už ve čtyři hodiny ráno, abych stihla všechno připravit. Co mě ale mile překvapilo, že i někteří žáci přišli už kolem šesté hodiny, abychom mohli brzo začít,“ usmívala se Stanislava Paulíková. I ona už měla zástěru od krve.

Plnění jelit učňům šlo. Přestože někteří z nich se k zabijačce dostali vůbec poprvé. I když jim několik střívek prasklo, neztráceli nervy, hbitě sáhli po novém a pokračovali v plnění.

„Podle mě je to dobrý styl výuky, hlavně hodně poučný. Že je to trochu špinavější práce a jsem skoro celá od krve, mi vůbec nevadí. Zabijačku dělám poprvé,“ řekla učnice Lenka Višnovská z Velkých Němčic.

Její spolužák Vladimír Ševčík ze Šardic naopak už moc dobře věděl, co a jak má dělat. A tak mu šla práce pěkně od ruky. „Jsem z vesnice, takže zabijačku doma míváme i dvakrát do roka. Nejvíc mě baví ujídat, chutná mi třeba srdce, plíce, játra. Můžu všechno kromě jazyka,“ netajil se.

To už ale přebíral od kamaráda prasklé střívko, ze kterého začala vytékat červená směs. Lehce ji chytil, vzal si novou špejli a několika pohyby prasklinu zadělal.

Zabijačka na prodej

„Myslím si, že tahle výuka je dobrý způsob, jak ji dětem zpříjemnit. Už v přípravě je to bavilo, protože jsme si museli vše nachystat,“ měla radost Paulíková, že její práce nepřišla vniveč.

Jak také prozradila, podle prvních ochutnávek se žákům zabijačkové speciality skutečně povedly. „Všechno půjde i do prodeje našim zaměstnancům, takže se musíme snažit,“ pokračovala s vážnou tváří.

A už šla pomáhat děvčatům, kterým se trochu připalovaly škvarky. A do trouby už dávala první várku jitrnic a pak hned i jelita. Práci si pak učni zhodnotili při ochutnávce.