Měsíc byl v umělém spánku, ale přežil. Prodělal pětadvacet operací, po nichž se zase začal intenzivně věnovat svému celoživotnímu koníčku – sbírání modelů vlaků. Má jich téměř tisícovku.

„V nemocnici mě nakonec dali dohromady. Pytel cementu už ale neunesu. Když jsem se vrátil domů, začal jsem se svému koníčku věnovat s veškerou intenzitou,“ líčí Ryšavý. S manželkou Ivanou objíždí a nakupují, pokud to zdraví dovolí, celou republiku. Občas zamíří i do Německa.

„Netvrdím, že máme největší sbírku na jižní Moravě, ale je opravdu velká,“ usmívá se sběratel.

Ryšavý ke sbírání zmenšených vlakových souprav poprvé přičichl v roce 1977. Jeho bratr tehdy dostal první vláčky k narozeninám. Od té doby jim některé modely koupili rodiče, na další padlo kapesné. „Brácha se pak na vláčky vykašlal, přestaly ho zajímat. Já jsem u nich zůstal a v průběhu asi dvaceti let po troškách nakupoval v obchodech, nebo třeba dostal některý model v hospodě. Pak přišla nemoc a byl utrum,“
vzpomíná Ryšavý.

V současné době je nezaměstnaný, takže denní program obětuje samozřejmě své zálibě. „Ráno vstanu, pustím počítač a hledám. Nejsem typický obchodník. Spíš využívám styků s dodavateli, abych rozšířil sbírku,“ poukazuje.

Manželka ho v koníčku podporuje. „Souhlasí s tím, pomáhá mi po všech stránkách. Bez ženské trpělivosti a pomoci bychom my chlapi takové sbírky neudělali. A to nemluvím jen o vláčcích,“ podotýká sběratel. V jejich bytě tři plus jedna jsou vláčky takřka všude. „V posteli mívají lidé zastlané peřiny. My tam máme krabičky od modelů,“ usmívá se s tím, že ani v ložnici nechybí vitrínka s malými lokomotivami a vagóny.

Ryšavý sbírá prakticky všechno, tedy od starodávných parních lokomotiv až po nejmodernější stroje, které jezdí v zahraničí. Jak říká, lidé se ho ptají třeba na Pendolino, které bohužel zatím v jeho sbírce chybí, protože se zatím v našich barvách nevyrábí. „To se ptá každý – máš vláčky? Mám. Máš Pendolino? Nemám. Tak to je chyba, zní jejich odpověď,“ lituje Ryšavý.