Touha po svobodě byla však tak silná, že s kamarády vymyslel nový plán. Vydlabali kmen, zevnitř ho vyložili polystyrenem a zespodu utěsnili duší z auta. Osmnáctého května 1987, dvacet minut po půlnoci mu kamarádi přivázali na nohy závaží, pomohli mu „do kmenu“ a pustili po Dyji.

„Voda mi sahala až po rty. Ve dřevě jsem měl pouze dva otvory na dýchání a na sobě o tři čísla menší neoprén,“ popisuje svůj útěk Veselský. Po třech hodinách strávených ve vodě, která měla třináct stupňů Celsia, doplaval k Soutoku.

„Podplul jsem pod mostem a přibližně dvě stě metrů za ním jsem si odřezal z nohou závaží a vylezl na břeh. Dál jsem utíkal po svých směrem k hranicím a potom ještě dalších osmnáct kilometrů po rakouském území. Ráno jsem si stopl policisty, kteří mě odvezli, dali mi kabát a jídlo,“ vzpomíná.

Emigrantovi se podařilo po nějaké době sehnat práci a podnájem a za třicet měsíců se za ním vystěhovala i manželka. „V Rakousku už bydlíme čtyřiadvacet let. Na naši rodnou zemi máme tak negativní vzpomínky, že se sem nikdy nechceme vrátit,“ tvrdí odhodlaně.

KRISTÝNA MICHNOVÁ