Malý hoch má pouhé dva měsíce. „Hasiči ho s maminkou a babičkou přivezli od ukrajinských hranic na brněnské výstaviště a pak sem k nám. Když se ženy objevily ve dveřích, měly s sebou jen nejnutnější věci. A miminko na rukou tak, jak ho teď držím já. Dojalo mě to. A to si myslím, že jsem odolná,“ vypráví Petra Hutková, která se v penzionu o uprchlíky stará.

Dvě ženy sedí tiše u stolu ve společenské místnosti. Jejich oči jsou uplakané. Chvílemi otáčejí hlavy k povykujícím dětem. Na okamžik se usmějí. Okolo baru prochází mladá dívka. Působí klidně. Nakoukne k dětem hrajícím si za rohem a pak si na výzvu redaktorky Deníku Rovnost přisedává.

Její jméno je Nataša. Příjmení prozradit nechce. Pochází z Kyjeva. Na tamní univerzitě studuje management. „Děti jsou z toho špatné psychicky. Stýská se jim, protože musely opustit svoje prostředí. Několik dní seděly ve sklepích nebo krytech, aby vůbec mohly ze země vycestovat. Pro mnohé je to vůbec první cesta za hranice. A ještě taková,“ dívá se směrem k malým rarachům.

Z Kyjeva vycestovala s matkou. Doma nechala babičku, dědečka a jednatřicetiletého bratra s přítelkyní. „Maminka věří, že se za pár týdnů vrátíme domů. O tomtéž jsou přesvědčení i ostatní tady. Bojím se, že to tak jednoduché nebude,“ tuší devatenáctiletá dívka.

Se zbytkem rodiny na Ukrajině je stále v kontaktu. Spojení funguje. „Babička a děda jsou v pořádku, mají co jíst, základní potraviny jsou stále k dostání, takže nehladoví. A bratr bojuje za Ukrajinu. Jsme silní, zvládneme to,“ je přesvědčená Nataša.

I ona si s sebou přivezla pouze nejnutnější věci. „Sbalené jsme byly za půl hodiny. Vzaly jsme nejdůležitější doklady a dokumenty a pár osobních věcí. Víc bychom neunesly. Sedly jsme do vlaku a jely jsme do neznáma. Jedinou myšlenku jsme měly na to, aby na nás nespadla bomba a nezabila nás,“ popisuje Ukrajinka.

Když hovoří, živě gestikuluje. S vděkem spíná ruce. „Doma jsme se už necítily v bezpečí, proto jsme odešly. Tady jste nás přijali jako vlastní, to vám nikdy nezapomeneme. Jsme Čechům neskutečně vděční za to, jak srdečně nás přijali. Až se zase vše dá do pořádku, rádi vás přivítáme u nás na Ukrajině. Ukážeme vám naše památky, podělíme se s vámi o naše speciality. Budeme se snažit vám tohle všechno oplatit,“ usmívá se smutně Nataša.

Na rozjímání však nemá příliš času. Už za totiž chvíli dorazí z Brna další tři uprchlíci. A ona je nepostradatelnou manažerkou, která pomáhá v penzionu s komunikací a organizací.

Vše funguje až neuvěřitelně. Mile překvapená je ze solidarity lidí v Bořeticích a okolí také Maryna Kubynets, Ukrajinka, která zde žije už více než dvacet let, a která pomáhá také s tlumočením. „Je neskutečné, jak se lidé spojili. Pořádala jsem sbírku, přicházeli, přispívali a věci přinášeli i lidé, o nichž vím, že sami nemají mnoho, ale rozdali by se. Brečela jsem dojetím," poukazuje žena, která má rodinu jak na Ukrajině, tak i v Rusku.