Právě zde totiž před pár lety spisovatelka s rodinou zakotvila. „Za Austrálii vděčím manželovi. Žili jsme tehdy už druhou dekádu v Anglii, kam jsme se přestěhovali z Prahy. Měli jsme to štěstí, že ho sem pozvali jako experta na dvouleté vízum. Tehdy se nám na dva roky stala domovem Melbourne a chystali jsme se vrátit domů. Ale náhoda tomu chtěla, abychom zakotvili ještě na chvíli na severu Sydney v krásné čtvrti Severní Pláže, kde se odehrává i děj mé knihy. Tady se nám i dětem zalíbilo natolik, že jsme se rozhodli zůstat o něco déle. Tak uvidíme, jak dlouho nám to ještě vydrží,“ usmívá se sympatická autorka.
Knížka, v níž se mísí cestopis s románem a láskou ke dvěma domovům, je na pultech knihkupectví k dostání od srpna. „Všechno začne, když se Kara, mladá Češka žijící v Londýně, vydá na životní cestu do Austrálie, která (ne)šťastnou náhodou spojí dva životy na druhém konci světa v jeden příběh o lásce k rodné zemi, přírodě, rodině i druhým,“ naznačuje děj příběhu Synac.
Román je propletený střípky z australské historie, láskou k objevování a k moři, ale i nahlédnutími do současné australské kultury a krajiny. Knihu doprovází také řada autorčiných fotografií. „Příběh je pro všechny ty, kteří mají rádi zajímavá místa a cestování, ale i pro ty, kteří se nechávají rádi inspirovat vzdálenými místy. Zkrátka, Tam, kde volá moře, je pro všechny, kdo mají rádi lidské příběhy ze života, i pro ty, co sní o cestování, o moři, plážích a vzdálených zemích,“ říká spisovatelka.
Ostatně lásku k rodné zemi v sobě nezapře ani autorka. „Momentálně se nám tu moc líbí, přestože mě každý den trápí, že je Austrálie tak strašně daleko a nemůžu být na dvou místech najednou. Není dne, kdy si nevzpomenu na maminku a na rodinu, nebo třeba na mamčiny čerstvé koláče. K tomu moje milovaná Pálavěnka, vínko, teď i burčák a hody. Kdybychom neměli zavřené hranice, jsem tam hned,“ vyznává se s úsměvem žena žijící na druhé straně světa.
Domů se s rodinou snažila létat každé dva roky. Tedy do doby, než přišla pandemie koronaviru. „Teď už jsou to neskutečně dlouhé čtyři roky, co jsme v Česku nebyli. Moc si přeji, aby nám to vyšlo příští rok. Už kvůli dětem, protože pomalinku zapomínají, jsou víc Ozíci, jak se Australanům říká, než Češi. Čeština jim jde hůř a hůř a chtěla bych, aby si udělali nové vzpomínky s rodinou, kterou teď už znají prakticky pouze virtuálně,“ přeje si Synac, která psala čas od času články pro cestovatelské časopisy či blog o svém životě v Anglii a Austrálii.
V České republice nežije od svých osmnácti let. Přesto si netroufá srovnat mentalitu Středoevropanů a kupříkladu právě Australanů. „Za tu dobu, co jsem pryč, se i u nás doma hodně změnilo a i já vnímám svět, Čechy nebo Moravu úplně jinak. Ale společné máme určitě jedno – a to je láska k dobrému vínu. V tomhle jsou Ozíci taky celkem fajnšmekři. Emigranti z Evropy se tady zasloužili o dobré vinařské základy, a tak si tady člověk může koštováním celkem užít,“ dodává.