Ten mikulovský si v pátek připomíná osmdesáté výročí založení.
„V domově už pracuji třicet let, takže vlastně také slavím. Nastoupila jsem ještě v době, kdy tady byl internát zvláštní školy. I předtím jsem sem chodila dělat táboráky, soutěže, připravovali jsme divadlo,“ vzpomíná na své začátky současná ředitelka domova Květoslava Solaříková.

Ta už jako ředitelka v Mikulově působí patnáct let. „Kapacita našeho domova je čtyřiadvacet dětí, v současné době jich máme devatenáct,“ dodává s tím, že jejich zařízení je určené pro děti od tří do osmnácti let. I tak ale ještě mohou ubytovat do šestadvaceti let ty, kteří se připravují na své budoucí povolání.

Za posledních patnáct let prošlo mikulovským dětským domovem jednasedmdesát dětí. Z toho jednadvacet odešlo v osmnácti letech, zbytek se buď vrátil do rodin, nebo přešel do výchovných ústavů. Pět dětí si vzali do péče pěstouni. Adopci zatím neměli.

„Situace u nás je taková, že máme třeba pětičlenné romské skupiny a ty si nikdo do pěstounské péče nevezme. Fronty pěstounů nám tady nikdy nestály,“ říká trochu zklamaně Solaříková.

Zároveň dodává, že v některých případech ani sami svěřenci k pěstounům nechtějí. „Pro ně je to tady neutrální prostředí, nechtějí jít už k cizím lidem. I když u nich v rodině něco nefunguje, pořád je to pro ně maminka a tatínek,“ uvádí.

Sama nikdy nelitovala toho, že se do této práce pustila. „Bez úzkého vztahu k dětem v domově tuto práci dělat nejde. Oni si s sebou mnohdy nesou traumata z rodin. Nemůžete s nimi jednat z pozice soucitu, musíme řešit to, co si prožily a pomoci odstranit ty bolístky,“ vysvětluje.

Ředitelku mrzí, že mnoho lidí má pocit, že děti z domova odcházejí jen s pytlíčkem oblečení. „Snažíme se jim najít bydlení a práci. Dostanou od nás výbavu, jsme i v projektu manželů Klausových Startovné do života. Z toho si pak můžou zaplatit několik nájmů dopředu nebo jim koupíme něco, co potřebují,“ vyjmenovává.

Mnoho dětí se podle jejích slov rádo vrací alespoň na návštěvu. „Zkušenost máme i takovou, že pokud tady někdo vyrůstal od tří let, je i pro něj těžké tu pupeční šňůru s námi přestřihnout,“ usmívá se.

Režim je v domově podobný tomu v běžných rodinách. Děti mají spoustu kroužků a zájmů. Punc dítěte z domova si ale nesou všude s sebou.
„Hodně našich dětí nechce, abychom třeba ve škole uváděli, že žijí v dětském domově. Mají pak radost, že to třeba na střední škole nikdo ze spolužáků neví a chová se k nim úplně normálně,“ připouští.

ELIŠKA WINDOVÁ
BARBORA KUČEROVÁ