Kluci přišli do České republiky krátce poté, co jejich zemi napadlo Rusko. Tehdy ještě s mámou. „Babička pracovala v jedné velké továrně, která krátce po začátku bombardování vypravila evakuační autobusy pro svoje zaměstnance. A babička uvolnila svoje místo v autobuse pro nás dva a mámu,“ vypráví starší z chlapců.

Při vzpomínce na hrůzy z počátku války babičce Nadiye vhrknou slzy do očí. „Při odjezdu z města museli přejet přes takový velký most. Prosila jsem je, ať se mi hned potom ozvou. Modlila jsem se, aby ho snad vojáci nevyhodili do povětří, protože se všude kolem střílelo. Já jsem chtěla zůstat doma,“ doplňuje žena s tím, že rodina společně s chlapci a dalšími lidmi přebývala ve sklepích.

Za svými vnuky a dcerou dorazila Nadiya Lytvyn až v květnu. Krátce poté, co ji po jednom z výbuchů v bytovém domě odhodila tlaková vlna na zeď a ona zůstala chvíli v bezvědomí. „Tehdy se babička vlastně vystřídala s maminkou, která se na Ukrajinu vrátila. To proto, že se táta vážně zranil v bojích,“ popisuje Svyatoslav.

Od té doby chlapci mámu neviděli. „S tátou jsme se neviděli ještě déle, tak tři nebo čtyři roky. To proto, že je voják u armády. Aspoň si ale můžeme volat. Maminka se ptá, jak se máme, jestli je babička zdravá, jak to jde ve škole a tak,“ pokračuje Bohdan.

Co čeština?

Chlapci zvládli přechod skvěle. Oba se dobře učí a pomalu se už dostávají i do češtiny. „Zpočátku to ale bylo těžké. Nerozuměli jsme nikomu. S kluky ve škole jsme se bavili s pomocí překladače. Teď už je to lepší,“ přibližuje osmák Bohdan.

Ve škole je nejvíce překvapil sytém hodnocení. „Je to jiné než u nás. My máme dvanáctibodovou stupnici. Dvanáctka, jedenáctka a desítka se rovnají české jedničce. Dvojka je potom devítka, osmička a sedmička. No a tak to jde dál. Vzpomínám si, že jsme jednou hledali Svyatoslava na tady na náměstí v parku, protože dostal ve škole jedničku. Bál se jít domů, myslel, že je to špatná známka,“ usmívá se už při vzpomínce na dobu před rokem Ludmila Drebot, která pomáhá s tlumočením, a zároveň pracuje jako asistentka v Základní škole Komenského, kam oba chlapci chodí.

Bohdan i Svyatoslav tráví většinu volného času buď s kamarády a kamarádkami ze školy, nebo s babičkou. „Jezdíme na výlety na kole, máme projeté celé Hustopečsko. Je tady moc pěkně. Pak taky hodně čteme, i v ukrajinštině, máme k dispozici hodně knížek, a taky se učíme. No a pomáháme babičce,“ vyjmenovává sedmák Svyatoslav, který by se jednou rád vyučil kuchařem.

Škola, spolužáci a ochota a dobrota místních lidí ulevují rodině alespoň chvílemi od myšlenek na všechny strasti války. „Jsem ráda, že mohu chodit do práce. Už téměř rok jsem zaměstnaná v jedné firmě na dvě směny. Žije se nám tady dobře, máme klid a bezpečí, za to jsme vděční. Když jsme sem přišli, měli velký strach, kluci se v noci budili třeba i kvůli bouřce. Myslím, že na to, co zažili, nikdy v životě nezapomenou,“ zmiňuje smutně babička Nadiya a chlapci jen přitakávají. „Nejvíce se mi líbí, že tady máme klid a babičku. Ale chybí mi rodiče a náš dům,“ doplňuje Bohdan, který by se zase rád stal kovářem.

Když přijde řeč na návrat domů, mají hoši jasno. „Chci se vrátit. A když bude potřeba, tak i bojovat jako táta,“ říká rázně starší z kluků a mladší jen souhlasně pokyvuje. „Trhá mi to srdce,“ kroutí hlavou zase babička Nadiya.

Přes všechno, co se nyní na východě odehrává, v sobě rodina žádnou nenávist vůči lidem z Ruska nemá. „Vždyť my hovoříme sami rusky. Chlapci se sice ve škole učili ukrajinsky, ale s kamarády pokaždé venku zase sklouzli do ruštiny. Žili jsme vedle sebe všichni – Ukrajinci i Rusové. Přece jen jde o oblast, kde se hodně migruje. Části rodin žily v Rusku, části pak na Ukrajině. A co se stalo? Všechny nás rozdělili. Koho zasáhla válka nejvíce? Zase jen obyčejné lidi,“ zdůrazňuje rezignovaně Nadiya Lytvyn.