K ochraně přírody, zdravému životnímu stylu, udržitelnosti a ekologickému zemědělství měla vždy blízko. „Včelaření mě zajímalo odjakživa. Dědeček s babičkou celý život včelařili a postupně mi začali naznačovat, že už stárnou a síly jim přestávají stačit. Děda se mě jednoho dne zeptal, jestli bych si včely nechtěla převzít. No a já jsem bez rozmyšlení odvětila, že jo,“ usmívá se mladá grafička, kterou zaměstnává čejkovický Sonnentor.

Jak říká, o včelách nic moc nevěděla a včelařit vůbec neuměla. „Skočila jsem do toho po hlavě. Postupně jsem zjišťovala, jak se k nim chovat. Každé včelstvo je jiné, ovlivněné matkou, jejími geny a rysy. Zpočátku to pro mě byl jeden velký stres. Přitom ve vztahu ke včelám není nic důležitějšího než klidný a vyrovnaný včelař,“ říká Jurasová.

Muzeum v Kobylí.
Folklorní klasika žije: kobylské muzeum letos oslaví pětadvacetiny

Včelaří společně s kamarádkou Markétou Hřibovou. Jejich úly nakonec zakotvily v zahradě Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Lednici. „Jsou tady meruňkové sady, broskve, švestky, ve směru na Valtice pak alej kaštanů. Je důležité, aby byly včely v místech, kde v každém období sezony něco květe. Rádius doletu mají sice až šest kilometrů, ale čím více přelétávají, tím více zásob si spotřebovávají,“ vysvětluje včelařka.

Poklady zzZ úlu

Dámy společně založily včelí svět s názvem Poklady zzZ úlu. Vyrábějí svíčky, vosky do aromalampy či přírodní vonné dekorace. Dílnu mají doma. Úly nenakupují. S jejich výrobou včelařce z Břeclavi pomáhá otec. „Naším záměrem je takzvané zero waste hospodaření, kdy využíváme prakticky vše, do nám včely dávají. Tedy kromě pylu, to je včelí chléb, který patří pouze jim. Dokonce si ho v úlu ukládají podle nutričních hodnot. Nic plnějšího a čistšího než včelí produkty v přírodě člověk nenajde. Jsou to opravdu zlaté poklady,“ usmívá se Břeclavanka, která se um včelaření snaží šířit i na sociální síti Instagram.

Přestože už toho zná z včelaření hodně, stále je toho názoru, že je teprve na začátku dlouhé cesty. „Zpočátku si kamarádka myslela, že jsem blázen. Ale nenechala mě v tom. Prošly jsme si spolu kurzem u zkušeného včelaře ve Skaličce a přidaly jsme se i do svazu včelařů, abychom pochytily co nejvíce od starších kolegů. Ale, upřímně, když nás poprvé viděli, koukalo jim z očí, že si myslí, že nám to nadšení moc dlouho nevydrží,“ směje se mladá žena.

Na webu odstartoval nový dvanáctidílný seriál o víně Tož na zdraví! s herci Davidem Vaculíkem a Jiřím Hejcmanem ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti.
Tož na zdraví, pokřikují Jura a Zdeňa v novém vinařském seriálu z jihu Moravy

Ke svým včelstvům, z nichž v jednom jsou až desítky tisíc včel, přistupuje s pokorou a respektem. „Moje babička říkala, že včelař umírá blbej. Že ani celý život nestačí na to, aby se vše o včelách naučil. A je to pravda, včely nás neustále překvapují. Všechno si udělají po svém. Ačkoli je tedy fakt, že svého pána opravdu poznají. Stejně tak poznají změnu nálady, jeho psychickou pohodu, nebo to, zda kupříkladu změnil parfém. Dokonce i rozeznají, že to předchozí večer přehnal s alkoholem. Umějí být neklidné a agresivní,“ přibližuje s úsměvem včelí povahu Jurasová.

Královna může být jen jedna

Jak říká, každé její včelstvo je zkrátka jiné. „Když jsou včely agresivní bezdůvodně, často stačí vyměnit matku. Společenstvo včel je neuvěřitelný systém, ve kterém každý článek přesně ví, co má dělat. No a na jeho vrcholu stojí právě královna nebo matka. Zpravidla se dožívá až pěti let, včelaři matky mění většinou každé dva tři roky. No a někdy se stane, že si královnu vymění i samy včely. Přestanou cítit její feromony, zjistí, že se s ní něco děje, zlikvidují ji a nasadí sami novou. Říká se tomu tichá výměna, o které mnohdy nemusí ani včelař vědět,“ vypráví poutavě Jurasová.

Nezřídka se vylíhne více matek současně. „To potom svádějí boj mezi sebou. Zůstane jen ta nejsilnější. Královna zkrátka může být jen jedna,“ připomíná mladá včelařka, která by se v budoucnu ráda soustředila právě na chov včelích matek.

Od chovu včel ji neodradil ani fakt, že je alergická na štípnutí. „Jednou mě štíply do krku, do rtu a vlezly pod overal, který si oblékám. To jsem raději jela na pohotovost,“ ukazuje Jurasová.

Včelaření je pro ni únikem od každodenního shonu. „Člověk denně musí udělat řadu rozhodnutí, pořád být ve střehu, přemýšlí, co je třeba ještě dokončit po návratu z práce. A na tohle všechno musíte u včel zapomenout. Musíte žít jen tou jednou chvílí, na nic nemyslet. Musíte se prostě jen věnovat jim. Je to taková oáza klidu,“ vyznává se.