Sám o sobě s nadsázkou hovoří tento elektrotechnik a informatik jako o šílenci. „Půl roku jsem hledal lacinou chatku v okolí, ovšem to bylo vzhledem k cenám nemožné. Vzpomněl jsem si ale, že kdysi armáda prodávala pozemky, které už nevyužívala. Tak jsem se zaměřil tímto směrem. Nakonec jsem našel bunkr na pozemku o velikosti asi sto tří metrů čtverečních na druhém konci republiky. Jel jsem se tam podívat, říkal jsem si, že si udělám pěkný den. Brzy ráno jsem vyjížděl z Prahy, obešel jsem tři nabízené bunkry v Březí. Byla to hrůza. Okolí zarostlé, neudržované, všude binec. Byl jsem naštvaný, fotky nebyly srovnatelné s realitou. Pár dní poté jsem hrál s kamarádem florbal a vyprávěl jsem mu, jaká je to hrůza, že je armáda už tři roky prodává a ani nikdo z místních o ně nestojí. No v tom kamarád pronesl, že kdo jiný než já, Karlovarák, by měl koupit bunkr na Moravě? Že to tady ještě nebylo. No a tak jsem do toho šel,“ směje se Mašek, který je majitelem ještě jednoho bunkru. Ve Znojmě.

K netradičním věcem má ostatně blízko. Před pár lety si řekl, že by ve Spojených státech rád viděl start vesmírné rakety a prohlédl si vesmírné centrum z pohledu, který se běžně návštěvníkům nenaskýtá. A po mnoha peripetiích se mu to i povedlo.

„Než jsem si koupil řopík, tak jsem se o historii příliš nezajímal. Možná to zní hloupě, ale nevěděl jsem, že bylo Březí německou obcí v Sudetech, kterou muselo původní obyvatelstvo opustit. Tyto věci jsem se dozvídal až postupně, jak jsem začal pátrat po historii Prátlsbrunu. A překvapilo mě, že zase tak známá není. Dozvěděl jsem se jen, že tudy kdysi projížděl Adolf Hitler. Ale to bylo tak vše. Tak jsem začal hledat příběhy a založil web podle československého názvu obce pratlsbrun.cz,“ vypráví sympatický sedmatřicátník.

Co jsou řopíky?

∙ Malé bunkry své lidové jméno získaly podle zkratky Ředitelství opevňovacích prací, které v druhé polovině 30. let minulého století organizovalo stavbu opevnění u hranic.

∙ Řopíky měly zpomalit postup útočníka, se dvěma střílnami pro kulomety byly určené k boční palbě.

∙ Pevnůstka, kterou vlastní v Březí na Břeclavsku Pavel Mašek, pochází z června 1938. Měla mít osádku 7 vojáků.

∙ V 90. letech armáda řopíky definitivně opustila.

Začal pátrat po lidech, kteří v obci žili mezi dvacátými až čtyřicátými lety minulého století. Prostřednictvím mikulovského archivu a s pomocí tamního Regionálního muzea zjišťoval, jak vlastně Prátlsbrun v tomto období vůbec vypadal. „Přímo v Březí měli zmapovanou historii spíše až od padesátých let. Starší fotografie nebo zápisy byly velkou vzácností. Napojil jsem se na spolky v Rakousku a Německu jako například suedmaehren.at a podobně. Napsal jsem jim, že jsem Pavel, neumím německy, a že jsem v Březí koupil řopík a zajímám se o to, jak se v obci žilo před válkou. Ale opatrně. Zkrátka jsem nechtěl, aby si mysleli, že jsem nějaký provokatér,“ popisuje Mašek.

Díky spolkům se zkontaktoval hned s několika potomky lidí, kteří z Březí odešli. A ti mu odhalili řadu zajímavostí z rodinných archivů. „U jednoho pána ve Vídni jsem takhle mezi starými fotkami našel jednu fotku bunkru – a přesně toho mého. Nevěřím na náhody a nic podobného, ovšem jako bych si tím odpověděl na otázku, proč jsem koupil zrovna já tento řopík. Zřejmě to tak prostě mělo být,“ usmívá se ajťák.

Z písemné komunikace s potomky původních obyvatel Prátlsbrunu vyvstalo množství dalších zajímavých příběhů. „Kupříkladu ten o nezaměstnaném zedníkovi, který žádal tehdejšího prezidenta Masaryka o pomoc. Obrátil se na něj s tím, že jej místní Němci bojkotují, protože posílá své německé děti do českých škol a že nemůže sehnat práci. Nahlédl jsem do množství dokumentů a papírů i z Hradu. Dopátral jsem se toho, že jeho děti dokonce přežily a vrátily se do Německa. A pro zajímavost jsem zjistil i důvod, proč posílal svoje děti do českých škol – za takzvané počešťování totiž dostával od státu peníze,“ překvapuje Mašek.

Jeho cílem je nyní webové stránky nejen spravovat, ale především rozšiřovat. „Dostal jsem se k tomu ze zvědavosti. A zajímá mě to stále více a více. Byl bych proto velice rád, pokud by mě kontaktovali lidé z okolních vesnic s jakýmikoli zajímavostmi, fotkami či informacemi k době před odsunem německých rodin. Nebo třeba pokud by věděli více o okurkách a okurkárně, která zde fungovala,“ vyzývá majitel nyní již dvou řopíků.

Bunkr v Březí nyní ničemu neslouží. Aktuálně ho Mašek využívá pouze jako místo k přespání či netradiční místo k umístění poštovní schránky za účelem výměny a posílání papírových pohlednic. „Aktivitě se říká postcrossing. I když se tato aktivita během covidu dost utlumila, do schránky na bunkru přišel kupříkladu pohled od prezidentky Slovenska, rakouské ministryně obrany a sportu, z Imperial War Museums z Londýna či od českých diplomatů,“ vyjmenovává muž z Karlových Varů.

Jeho bunkr navíc nově zdobí anténa. „Dostal jsem nápad jej venkovně bez nutnosti pozemku přestavět na bunkr ve stylu lehké science fiction mystifikace s využití místa přímo na bunkru. Když mě to nepřestane bavit, nově bude stylizovaný do nehistorické mystifikace v podobě radarové stanice, nechám si ho „na hraní“, třeba na důchod, anebo ho prodám,“ naznačuje plány s řopíkem Mašek.

 Zřídit anténu se nerozhodl jen tak náhodou. „Na tento nápad jsem přišel proto, že jsem v letech 2016 a 2017 cestoval a sbíral informace z historie satelitního systému Iridium, a zároveň jsem se tehdy zajímal o vznik jeho tehdejší nové generace. Mého známého pak napadlo provokativně, že když už nedostanu od obce ke koupi či pronájmu místo okolo bunkru, mám na něj umístit anténu. Což souviselo s tím, že jsem před pár lety sepsal na pokračování historii a současnost telekomunikačního systému Iridium – dosud jediného, který má celosvětové pokrytí,“ vysvětluje informatik.