Pivní Rybovka? Říkám si, co to jenom bude. Nejprve si představím slavnou Českou mši vánoční Hej, mistře! skladatele Jakuba Jana Ryby. Ale prostředí restaurace ve velkobílovickém kulturním domě mi k tomu nějak nesedí. Natož když se ze všech koutů ozývá cinkání pivních sklenic.

Je sobota večer a koncert v podání sboru, orchestru i sólistů z Velkých Bílovic pomalu začíná. „Takzvaná Pivní Rybovka vznikla přibližně před třiceti lety jako recese členů Academiachoru, dnes již zaniklého sboru," vypráví na začátku dirigent Luboš Řehánek, který ve Velkých Bílovicích vede kostelní sbor.

Znevážení? To ne

„Našim úmyslem v žádném případě není znevážení, nebo dokonce výsměch Rybově hudbě. Toto provedení se dá označit jako recese. Klidně u toho můžete i chodit. A pokud budete mít dopito, stačí mávnout na hospodskou a ona vám přinese další," povídá sbormistr a přispívá tím k uvolněné atmosféře nad číšemi oroseného piva.

Pak začíná zpívat sólista Michal Tetur: „Sbormistře, vstaň bystře. Zvedni sklenici pivem pěnící…" baví na úvod diváky v sále.

Málem se nestihnu zorientovat v textu recesisticky pojaté „Rybovky", který jsem obdržela u vchodu, a už je po prvním dialogu. Sólisté, sbormistr, muzikanti i celý sbor s úsměvem upíjí čepice z čerstvě natočeného piva a pak směle pokračují dál.

„Pivo, naše ty nebe, my zde chválíme tebe… že již přišlo spasení, piva vynalezení… Pivo chceme píti vždy, ač se zkrátí naše mzdy… Nedej padnout v opilosti, uchraň všechny nevolnosti…," zpívá nadšeně sbor.

„Je to perfektní nápad. Má to grády, šarm, je to rozverné a vtipné. Člověk se může zasmát a je zvědavý, co přijde dál. Lidé se zúčastňují a jsou do děje vtažení. Do té povánoční doby se to hodí. Kdo nestihl žádný koncert, prodlouží si vánoční pohodu. A asi to dnes dopadne i tak, že si lidi zazpívají," netají se chválou matka zpěvačky sopránu Božena Oslzlá.

Jen v sudých letech

Známou staročeskou skladbu uvádí tamní sbor o Vánocích v kostele každý rok. Pivní verzi přebásnili před lety členové Academiachoru a Collegia Strahoviense. V upraveném provedení ji ve Velkých Bílovicích zpívají už potřetí. Vždy jednou za dva roky, tedy výhradně v sudých letech.

„Na pivní jsem byl poprvé. Moc se mi to líbilo. Zazpívali to na jedničku, klobouk dolů. Sem k nám se to hodí, je to udělané na míru naší dědině, i když už jsme město," neskrýval nadšení chvílí po koncertu velkobílovický rodák František Osička.