Lucie Sopková po tornádové zkušenosti cigaretu rychle típla a schovala se za partnerem a dětmi do domu. „Pocity nic moc. Jakmile jsem zaslechla nárazy větru, už jsem se brala dovnitř. Pak se ozvala v komíně meluzína, obě dcerky začaly být nervózní,“ vypráví.

Ví, že v takových chvílích obavy cloumají i s jinými rodinami v jejím okolí. „Je to strach, kterého se jen tak nezbavíme. Pořád jej mám v podvědomí, i když si říkám, že už se to nikdy nestane,“ přiznává Sopková.

Především mladší z jejich děvčat se tornádové chvíle vracely hodně a dlouho. Obyvatelka zle poškozené obce vzpomíná, že v osudový den byly děti s mužem schované v pokoji, kde pohromu přečkaly bez zdravotní újmy. Přesto kdykoliv jen začalo pršet, bála se mladší dcera vyjít ven. „Hodně jsme se na toto téma bavily. Spíš, aby věděla, jak moc důležitý je déšť pro rostliny, a taky o tom, že je v přírodě potřeba,“ říká Lucie Sopková.

U ní doma měli štěstí. Řádění tornáda se jim o fous vyhnulo. „Skončilo asi padesát metrů od našeho domu. Spadlo nám jen pár tašek ze střechy, nic víc. Rodiče a sestřenice dopadli o hodně hůř,“ připomíná Sopková.

Když živel bořil a zabíjel, byla v práci. I když vypadl proud, těžko ji mohlo v první chvíli napadnout, že živel na dalších místech boří a zabíjí. „Začali sem chodit známí a ukazovali fotky. Vzpomínám si, že jsem ještě sestřenici do Lužic posílala video, jak šílený vichr tu byl. Vůbec jsem v tu chvíli ještě nevěděla, že šlo o tornádo. Snažila jsem se dovolat partnerovi, ale nešlo to. Pak jsme spolu mluvili, ale zachytila jsem každé třetí slovo. Bála jsem se. Je to hrozná bezmoc, když nevíte, co se děje,“ popisuje tiše.

Byla horká letní noc. Domů se vydala okolo půl desáté, až odešli všichni hosté. Na nohou měla jen žabky. „Svítila jsem si telefonem na cestu, prodírala jsem se vším možným a dávala pozor, abych nezakopla. Jak jsem se blížila středu obce, všude blikala světla. Sanitky, hasiči. Sem tam bylo vidět auta omotaná okolo stromů,“ vybavuje si čtyřiatřicetiletá žena.

Druhý den ráno vyrazila do práce s tím, že uklidí, co bude potřeba. „Když jsem viděla tu spoušť na ulici, začala jsem brečet. Starší vojáci, co nám sem přijeli pomáhat, říkali, že je to tu horší než na misích v Kosovu nebo Afghánistánu,“ uzavírá Sopková.