Vlk z Pavlova jako první pes? Vykopali ho na sídlišti lovců mamutů

Vědci si od kostry vlka slibovali, že vnese více světla do historie vztahů pravěkých lovců mamutů a divokých šelem, a možná i přepíše dějiny domestikace zvířete, které je předkem současných psů. Mezní hranici zatím odborníci datují až do mladšího období před 15 až 18 tisíci lety. „Domestikace psa byl opakovaný zdlouhavý proces na různých místech světa. Je jediným zvířecím druhem, který lovci-sběrači domestikovali. Jisté je jedno, první pes byl geneticky vlk, i tak vypadal a choval se,“ konstatovala Sázelová.

"Umístění kostry napovídá o určité manipulaci člověka a jeho vztahu k tomuto vlkovi“

Že by ten pavlovský z doby lovců mamutů byl jedním z prvních věrných druhů člověka, přes jisté náznaky zatím nelze jednoznačně dokázat. „Bylo by skvělé mít vůbec prvního psa zrovna z území jižní Moravy. Jsem patriot, nemůžeme to vyloučit. Ale byť výzkum přinesl zajímavé indicie, víme toho na takové tvrzení ještě moc málo,“ sdělila.

Kostra ležela v centrální části pravěkého sídliště na Mikulovsku, v její bezprostřední blízkosti se nacházelo čtrnáct schránek třetihorních měkkýšů zasypaných červeným barvivem a ohniště. „Napovídá to o určité manipulaci člověka a jeho vztahu k tomuto vlkovi,“ poukázala Sázelová.

ŽÁDNÝ ZLOVLK

Podle ní způsob uložení připomíná tehdejší lidský pohřební ritus. „U vlčích nálezů je zajímavé, že nacházíme kompletní jedince, ale i jejich části, jako zuby a kosti, což tak u dalších zvířat není. Obecně jsou objevovány téměř kompletní kostry šelem, a ne býložravců," pověděla.

Pozůstatky dosud největší skupiny sedmi pravěkých vlků pohromadě uložených v zemi nalezl v Předmostí u Přerova jihomoravský archeolog Karel Jaroslav Maška už v devatenáctém století.

I mezi lidskými nálezy z mladšího paleolitu jsou kompletní jedinci rituálně pohřbení, ale současně též izolované lidské pozůstatky. „Například v Pavlově nedávno dva páry lidských nohou a dva páry rukou,“ vysvětlila.

Vlk z Pavlova byl podle zkoumání dospělým jedincem mladším šesti let. Velikostí se blížil spíše současným průměrným jedincům, než americkému „zlovlku“, tedy stokilovému dvoumetrovému pravěkému predátoru pravlku obrovskému (nedávná analýza zahraničních vědců navíc potvrdila, že tito tvorové ani vlky nebyli – pozn. redakce).

close info Zdroj: Josef Svoboda/Archeologický ústav Brno zoom_in Archeologický výzkum na pravěkém nalezišti v místě stávajícího Archoparku Pavlov, 2014. Odborníci čistí hrudní část pozůstatků patologického vlka z období kultury lovců mamutů. Jeho unikátní lebka bude poprvé k vidění na nové výstavě v Archeoparku. Autor

RÁNA DO HLAVY

Lebka jedince z Pavlova nesla známky zhojené zlomeniny, která vznikla ranou tupým předmětem. „Buď vlka praštil člověk, nebo ho kopl býložravec v sebeobraně. Po konzultaci s předním světovým odborníkem jsme také zjistili, že trpěl oboustranným vnitro ušním zánětem. Taková diagnóza u takto starého nálezu je zatím jediná známá na světě. Jde o běžný neduh současných psů, ne až tak vlků. Možný argument o domestikaci však nabourává fakt, že psi jsou k tomuto onemocnění náchylnější kvůli šlechtění až od devatenáctého století,“ popsala paleoantropoložka.

Jak zmínila, při podobných výzkumech někdy vyvstává víc nových otázek než odpovědí. „Bohužel se nezachovaly měkké tkáně z těla vlka, takže nelze zjistit více,“ dodala.

Vlk mohl mít kvůli onemocnění různé problémy, třeba s natřásáním hlavy, rovnováhou a apatií, což ho navenek evidentně odlišovalo od stejných zvířat. Ztratil patrně i schopnost lovu a obrany, podle všeho ale v tomto stavu přežil řádově několik týdnů a dle nalezené kostry ho žádná jiná šelma nenapadla. „Společenstvo lovců si muselo být vědomé, že se vlk odlišuje od ostatních. Což mohlo mít důležitý význam. I pohřbení lidé z této doby byli často něčím atypičtí nebo měli patologické projevy. Zda vlka vnímali jako bytost s mytickým nebo magickým významem, můžeme ale jen spekulovat,“ uvedla Sázelová.

DOMESTIKACE ŠELMY

Obecně archeologové soudí, že pro vlky bylo výhodné zdržovat se poblíž lidských sídel, kde se mohli přiživovat na zbytcích kořisti. Živí se totiž mimo jiné mršinami. „Je to logické i z hlediska tehdejších lovců. Raději šelmám ponechali část úlovku v bezpečné vzdálenosti od sídliště, než aby před nimi museli bránit domov,“ podotkla expertka z dolnověstonické pobočky brněnského ústavu.

Před deseti lety odborníci po přezkoumání Maškou nalezených lebek předkládali hypotézy o tom, že vlky si v době mladšího paleolitu ochočili lovci mamutů (o 15 tisíc let dříve, než dosud světoví experti uznávají). Po generacích v blízkosti sídel si na člověka tyto šelmy mohly zvyknout. „Je třeba vnímat i to, že typů a úrovní vztahů mezi člověkem a vlkem, a tedy i domestikace, je více. Od nějakého pozorování se spíše zpovzdálí až po člena domácnosti,“ upozornila Sázelová.

Ve vědecké obci někteří její kolegové zastávají názor, že vlky-psy využíval člověk i při lovu mamutů. Sama je opatrnější. „Je možné, že smečka uštvala mamutí mládě nebo mladého jedince, který měřil asi metr osmdesát. Pro doklad člověkem řízené činnosti to ale nestačí. Vlčí smečky určitě musely být přizpůsobivé, rychle reagovat jak na změnu přírodního prostředí, tak na změnu kořisti. I dnes na Aljašce jsou největší vlci, kteří loví losy, nejmenší se specializují na zajíce,“ přirovnala.

LOVCI ZAJÍCŮ

Kromě vlků žily v době lovců mamutů na jižní Moravě i další šelmy, jako liška polární a obecná, rosomák, medvěd nebo jeskynní lev. Člověk lovil šelmy kvůli své ochraně, pro kožešiny, ale i ze společenských důvodů. Aby dokázal, že je kvalitní lovec, nebo pro rituální účely.

Vedle šelem byli kořistí býložravci, nejen mamuti, ale i koně, sobi, nejméně nálezů je u nás praturů a bizonů. Kolem Pálavy se vyskytovali také losi, jeleni evropští či již vyhynulý druh kopytníka Megaloceros. „Z nálezů zvířecích pozůstatků kolem Pálavy nicméně vyplývá, že na počet jedinců byli lovci mamutů spíše lovci zajíců,“ zasmála se vědkyně. Z dalších kožešinových zvířat archeologové nacházejí ojediněle kosti bobra nebo kočky divoké, v Pavlově jsou poměrně časté nálezy i ptačí fauny, včetně vodních ptáků a větších dravců.

Šelmy pravěcí lidé ztvárňovali i v umění. Nejznámější jsou evropské jeskynní malby z Francie či Španělska, u nás spíše figurky zvířat. „Je zajímavé, že co do počtů kosterních pozůstatků spíše dominují šelmy před býložravci, v umění je to naopak. Máme velký počet figurek lvů, z Předmostí známe rosomáka, zato zobrazení vlků je úplné minimum,“ poznamenala Sázelová.