Jáchym Janošek z Hustopečí má čtyři taxíky. A v každém z nich jedno rádio. Až doteď měl za to, že náplní jeho podnikání je převážet zájemce z místa na místo. Nyní se ale od Ochranné asociace zvukařů – autorů dozvěděl, že veřejnosti zpřístupňuje díla, na kterých se jako autoři podíleli i mistři zvuku. A měl by za to platit.

„Ochranná asociace zvukařů – autorů mi poslala dopis, ve kterém mě upozorňuje, že nemám uzavřenou licenční smlouvu nutnou k užití děl zvukařů. Chtějí, abych ji s nimi uzavřel, nahlásil jim počet přístrojů a reproduktorů a oni mi podle toho spočítají poplatek, který bych měl každý měsíc platit. Mně ale nepřipadá, že dělám veřejné produkce. Věnuji se přepravě osob,“ kroutí Janošek hlavou.

Na první dopis proto nereagoval. Vzápětí mu ovšem od Ochranné asociace zvukařů – autorů přišel další, už mnohem ostřejší. „Vyzýváme vás tímto opětovně k jednání o uzavření licenční smlouvy a nahlášení počtu zvukových a zvukově obrazových přístrojů ve vašich vozidlech taxi. Pro opačný případ vás upozorňujeme, že váš postup nelze v žádném případě považovat za jednání směřující k uzavření smlouvy vyžadované Autorským zákonem a OAZA přistoupí k řešení soudní cestou včetně uplatnění zdržovacího nároku,“ píše mimo jiné Dana Bohuňková z kontrolního oddělení asociace zvukařů.

Janošek, který by jí měl každý měsíc platit několik set korun, se ovšem rozhodl vzepřít. „Mohl bych nad tím mávnout rukou, ale vadí mi to z principu. Připadám si jako v Kocourkově. Kdybych dělal diskotéku nebo měl bar, kam chodí lidé na televizi, neřeknu ani půl slova. Já mám ale rádio v autech hlavně kvůli řidičům, pomáhá jim udržet pozornost,“ argumentuje.

Podle něj se většina cestujících spíše baví mezi sebou nebo s řidičem, než by poslouchali rádio. „Stejným způsobem by mohla OAZA chodit po kancelářích státních úřadů. I tam mají úřednice puštěné rádio a také na tato místa přichází veřejnost. Podle mě v daleko větší míře než v taxících,“ srovnával Janošek.

Proč chce Ochranná asociace zvukařů – autorů platit za rádia v taxících, o tom se Dana Bohuňková s Břeclavským deníkem odmítla bavit. A mobilní telefon na právní zástupce asociace, která kolektivní správu autorských práv zvukařů vykonává na základě posvěcení ministerstva kultury z listopadu 2006, včera odpoledne nikdo nebral.

Zatímco na taxikáře už OAZA políčila, noční podniky ji zřejmě tolik nezajímají. „Na nás se zatím nikdo neobrátil. Kdyby přišli, zeptám se, jestli se náhodou nezbláznili. Už platíme autorům zastupovaným Ochranným svazem autorským, výrobcům nosičů, tedy Intergramu a teď ještě zvukovým mistrům? To je vražda kultury,“ rozčílil se provozovatel jedné z břeclavských diskoték Marek Ištvánek, který za autorská práva platí ročně desetitisíce.
„Chápu, že si autoři svá práva chrání, ale zvukaři? S takovou se můžeme dočkat toho, že se ozvou uklízečky z nahrávacích studií, že se také podílejí na tvorbě a chtějí za to zaplatit. Mám pocit, že v případě zvukařů si z toho někdo udělal dobrou živnost,“ myslí si Janošek.