Náhodným kolemjdoucím to může připadat jako náznak další folklorní akce, kterých je region plný. Zasvěcení ale vědí. Všichni, kdo v pátek o půl čtvrté odpoledne stojí na autobusovém nádraží v Hustopečích, vyhlíží šoféra Františka Kabriela ze Šakvic.

Za volantem strávil čtyřicet let, domů či do práce odvezl nespočet cestujících… Nyní končí. Až se v sobotu probudí, vstoupí do nové životní role: penzijní. Když přijíždí, je pár minut po půl. Brzda je na podlaze a nádražím se rozléhá dechová hudba. „Chlapi, to jste přehnali," říká Kabriel, když vystupuje z autobusu.

Šakvičan František Kabriel prožívá loučení, na které nezapomene. Poslední jízdu autobusem ukončil v pátek o půl čtvrté odpoledne.Takové přivítání a zároveň rozloučení nečekal. S volantem v ruce toho prožil mnoho, přesto mu vlhnou oči dojetím. „Jsem velmi mile překvapený, hlavně těmi muzikanty. Dechovku mám totiž strašně rád, jsem jí odkojený," vypráví Kabriel. Ruku mu podávají desítky lidí, dárky sám skoro neunese.

Na památku dostal například volant potažený barvami společnosti Bors, u níž strávil podstatnou část života. „Jak jsem se k té práci dostal? Z vojny jsem šel k nákladní dopravě a zhruba po třinácti letech jsem přešel na autobus. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych chtěl dělat něco jiného. Na vojně mě to chytlo a už nepustilo," pokračuje řidič s úsměvem na rtech.

Jeden z nejlepších

Zpoza čelního skla toho viděl a pocítil mnoho. Nepříjemná vedra, déšť i chumelenice. „Za tu dobu se naskytly různé situace. V zimě, když je náledí, je třeba dávat velký pozor. Jednou jsem toho měl mezi Horními Bojanovicemi a Hustopečemi skutečně plné ruce, ale dobře to dopadlo," vzpomíná odcházející nestor mezi řidiči.

Slova uznání slyší od kolegů, po nichž se mu již brzy bude stýskat. „František je výborný chlap. Vždy spolehlivý. Když někdo potřeboval poradit, uspěl u něj. Sedm let jsme se střídali na jednom vozu. Naposledy jsme spolu jeli v září do Řecka. Občas se potkáme i po práci, kdy zajdeme na pivo nebo do vinného sklípku," míní Kabrielův kolega Václav Bukovský, jenž loučení zorganizoval.

S odpovědí na otázku, zda by se v případě možnosti rozhodl odcházející šofér pro stejnou pracovní dráhu, nemá sebemenší problém. „Rozhodně ano. Hlavně s vedením, které nyní máme. Jsem nadmíru spokojený. Teď už si ale budu užívat důchodu a sem tam zaskočím na náklaďáku. Když tedy bude potřeba. Stýskat se mi ale bude, tolik let jsem zvyklý být mezi lidmi…," přiznává Kabriel a nasedá za přáteli, s nimiž jede loučení zapít.

Za okamžik panuje na nádraží klid. V hloučku postávají zbylí řidiči, na které čekají cestující. „František byl jeden z nejlepších. Díra po něm snad ani nebude, řídí totiž i jeho syn," dodává další z kolegů Jan Babák.

Šakvičan František Kabriel prožívá loučení, na které nezapomene. Poslední jízdu autobusem ukončil v pátek o půl čtvrté odpoledne.