Narodila se pět let před vypuknutím první světové války. Prožila tedy skoro celé dvacáté století. Století, v němž se asi nejvíce v historii změnil život lidí, a to nejen díky neuvěřitelnému rozvoji vědy, ale i dvěma hrůzným válkám.

„Neměla jsem dobrý život. Moje maminka mi brzy zemřela, tatínek měl rád alkohol a hlavně sám sebe. Maminku mi nahrazovala moje stařenka,“ vzpomíná Marie Štvrtecká z Lanžhota, která právě včera oslavila své devětadevadesátí narozeniny.

Když se vdala, postihla ji další rána osudu. Přišla totiž o čtyřměsíčního chlapečka, který náhle zemřel. Navíc ji otec vyhodil z domova, takže musela k manželovým rodičům.

„Manžel, který jezdil za prací do světa, zahynul v osmadvaceti letech. Při natírání železničního mostu ho srazil vlak. A tak jsem zůstala s dcerkou a synkem sama. Domek, který jsme začali stavět s prvním mužem, jsem dostavěla s jedním zedníkem. Byl to tvrdý život,“ ohlíží se zpátky.

Jak říká, po čase si vzala druhého muže, který byl hodný na ni i na děti. „Do důchodu jsem šla až v šedesáti pěti, protože jsem neměla dost odpracovaných let. Naštěstí mi sloužilo zdraví, do nemocnice jsem se dostala až před třemi lety, kdy se mi ozvalo srdíčko. Do té doby jsem vlastně nevěděla, co je to být nemocná,“ prozrazuje usměvavá stařenka.

Její jídelníček by se asi lékařům moc nelíbil. Nejvíc má ráda bůček a ke snídani si dává pravidelně párky. „I dnes mi ještě chutná,“ přiznává. Dokud ještě mohla, ráda si vypila i skleničku piva.

„Brýle nepoužívám, považuji je za zbytečnost. Noviny si ještě přečtu, v televizi sleduji nejraději Pyramidu, ta mne zajímá. Štěstí, které mne potkalo, mám v rodině, v dětech, vnoučatech. Je jich kolem mne pořád dost a jsou na mne všichni moc hodní. Vzorně o mne pečují, takže se rozhodně necítím osamělá,“ pochvaluje si hluboce věřící žena, která se denně za svou rodinu modlí.

VLASTIMIL KLIMEŠ