Sedmašedesátiletý ladenský rodák, jehož život by vydal na román, na obnovení busty prvního československého prezidenta přispěl ze své vlastní kapsy.

Původní Masarykovu bustu totiž za minulého režimu někdo rozbil. Na starém památníku zůstal jenom její fragment. Část hlavy se našla v ladenském Jazérku.

„Když jsem to viděl, říkal jsem si, že by se to mělo opravit, udělat novou bustu. Zašel jsem se proto zeptat na obecní úřad, zda něco takového neplánují. Jestli se třeba nebude dělat sbírka, že bych také přispěl,“ popisuje vystudovaný lesní inženýr.

Trefil hřebíček přímo na hlavičku. Ladná už měla plány na novou bustu s tím, že ji zaplatí z obecní pokladny. Juračkových deset tisíc korun ale starostka neodmítla.

„Musíme navázat na tradice. A na starou republiku by se nemělo zapomínat. Zase tak špatné to tenkrát nebylo, dost se toho udělalo. Teď se jen mluví a skutek utek, jen samé tunelování. Část viny za to ale neseme i my,“ sype si popel na hlavu za svoji generaci.

V obnovení busty našel i zajímavou symboliku. „Je jednadvacet let po revoluci, což je stejně dlouho, jako trvalo období normalizace,“ srovnává muž, který ví o minulém režimu své.

Jako sedmadvacetiletý mladík se totiž rozhodl v roce 1970 zůstat ve Vídni, kam odjel na veletrh. V Rakousku po těžkých začátcích našel uplatnění ve firmách působících ve stavebnictví. A po čase dokonce získal i rakouské občanství. V Československu mu ovšem za nedovolené opuštěné republiky vyměřili v nepřítomnosti rok a půl vězení.

V Ladné odhalili v neděli 19. září na památníku padlým v první světové válce novou Masarykovu bustu.
V Ladné odhalili v neděli 19. září na památníku padlým v první světové válce novou Masarykovu bustu.

„Už jsem ani nepočítal, že bych se sem někdy vrátil,“ přiznává po letech. Nejtíživěji nesl odloučení od rodiny, se kterou se mohl vídat jen čas od času v Maďarsku.

Mezitím díky své práci procestoval téměř celý svět. „V Jižní Americe jsem se ztratil na Machu Picchu, hledali mě i vrtulníkem. Marně. Po dvou a půl dnech bloudění mě našli tamní indiáni. Z vděčnosti jsem jim dal hodinky a udice na chytání ryb,“ vzpomíná.

Ani po roce 1989 si ale vlasti moc neužil. Od roku 1998 totiž pracoval pro rakouskou firmu deset let v Rusku. A až do loňského léta ho pak povinnosti odvály do Alžíru. Teprve nyní odpočívá střídavě v Mikulově, kde koupil dům, Ladné a také ve Vídni, kam stále jezdí.

„Obávám se, že to bude trvat dvě nebo tři generace, až se zase dostaneme na úroveň Rakouska. Morální i materiální,“ odhaduje Juračka, který uvítal osamostatnění rodné obce. „Lidé se tady znají, je dobře, že si teď o svých věcech mohou rozhodovat sami,“ míní.