Dlouhé roky nebylo jasné, že se Vrbka stane kromě učitele také kronikářem. „Odjakživa jsem měl rád literaturu, hudbu a umění. Chtěl jsem studovat na vysoké škole český jazyk, ale tenkrát to chodilo trochu jinak a už nebylo místo. Tak jsem začal studovat obor biologie-chemie," vzpomíná už devětasedmdesá­tiletý muž.

V roce 1955 byl na exkurzi v Mikulově a věděl, že se tam jednoho dne vrátí. „Vlastě jsem na Mikulovsku od roku 1957. Začal jsem vyučovat nejdříve na Základní škole v Dolních Dunajovicích a potom jsem učil na mikulovském gymnáziu," ohlíží se kronikář.

A pokračuje ve vyprávění. „Kromě učitele jsem byl také členem Letopisecké komise 
a začal jsem se plně věnovat kronikářství," prozrazuje.

Jeho otec byl publicistou, redaktorem a mimo jiné rovněž kronikářem, takže předpoklady pro tuto profesi se přenesly z otce na syna. „Stal jsem se tedy městským kronikářem. V sedmdesáti letech jsem přestal učit a začal jsem pročítat staré kroniky města. Byl jsem překvapený, jak každá kronika dobře charakterizovala tu danou dobu. Rozhodl jsem se, že o tom napíši knihu," popisuje své pocity.

První vydání Povídání 
o Mikulově vyšlo v roce 2009, letos v září se dočkalo pokračování. Knihu vydal mikulovský Muzejní spolek. 
„V prvním vydání se věnuji historii až do roku 2009, teď jsem na to navázal a povídání končím rokem 2014. Není to vyloženě historická práce, je to publicistické dílo. Snažil jsem se je psát tak, aby to bylo čtivé," říká mimo jiné jeden ze zakladatelů pěveckého sboru Virtuosi di Mikulov.

Na historickém povídání pracoval intenzivně dva roky. „Studování materiálů mi ale zabralo desítky let," přiznává Vrbka.