Naučit se plynule cizí „klikyháky“ není jen tak. Z toho jsem měl největší strach. Že naši lest prodavačka zkušeným okem okamžitě prohlédne a já se tak nechtěně stanu centrem pozornosti celé prodejny. K mému překvapení se však nic takového nestalo ani náznakem.

Při pohybu po prodejně s cizí kartou jsem se cítil jako tajný agent. Můj komplic si zatím vybral boty. Když jsme se blížili k pokladně, srdce mi bušilo stále více. V duchu jsem se ještě snažil vybavit si podpisový vzor, ale bylo mi jasné, že to, co se mi podaří napsat na účet, bude od originálu hodně vzdáleno.

A skutečně. Když mi prodavačka podala propisku, tak se mi začala třást ruka. A tužka nepsala. Na kousku papíru se mi ji podařilo „rozjet“ a tak jsem v případě prozrazení mohl svést vinu právě na její nefunkčnost. Jenomže prodavačka se ani neobtěžovala srovnat dva hodně rozdílné podpisy. To mě zarazilo a chvíli jsem ještě čekal, co se bude dít. Ono se ale nedělo nic a tak jsme i s nákupem v pohodě odešli z prodejny.

A zamířili do další. Do supermarketu. Velkého. Čím větší obchod, tím větší ostudu jsem očekával. Košík jsme až po okraj naplnili potravinami a zařadili se do fronty. Já při čekání ještě studoval originál podpisu. Nahlásil jsem platbu kartou a prodavačka zatím pomocí čárového kódu sčítala cenu našeho nákupu.

Opět mi byla předložena účtenka a já ji podepsal. Tedy, snažil jsem se, ale tentokrát to verzi na kartě připomnělo jen s notnou dávkou fantazie. K mému překvapení se slečna za pokladnou skutečně na podpis podívala. Asi na půl sekundy. A nic. Zřejmě jsem vypadal příliš seriózně. Nebo že bych byl tak dobrý plagiátor?