„Když jsem byla v porodnici se synem, ležela tam paní, pro kterou nemohli sehnat vhodnou krev. Tahle zkušenost mě dovedla k bezplatnému dárcovství krve,“ říká Studýnková.

„Asi před osmi devíti lety jsem si v čekárně všimla letáků, které poukazovaly na dárcovství kostní dřeně a kmenových buněk. V ordinaci mi řekli, že odběr se provádí v bohunické nemocnici. Neváhala jsem. Do registru jsem se zapsala i s čerstvě osmnáctiletým synem,“ popisuje.

K odběru ji pozvali už dvakrát. „Vyšlo to ale až na podruhé. Z nemocnice mi zavolali tři týdny předplánovaným odběrem. Pamatuji si, že jsem zrovna sjížděla Vltavu. Paní doktorka se jen křižovala, abych se nenachladila nebo nedej bože neutopila,“ směje se Studýnková.

„Před odběrem mi asi třikrát píchali růstový hormon. To aby se buňky více množily. Je to neškodné. U někoho se můžu objevit nanejvýš příznaky chřipky,“ uklidňuje.

Odběr kostní dřeně, což je tkáň v dutinách kostí, kde se tvoří všechny druhy krvinek, je náročnější. Pacient je pod narkózou. Ona však byla na odběru kmenových buněk, které se jako jediné dovedou přetvořit jak do červených a bílých krvinek, tak do krevních destiček. Místo vpichu se pak lokálně umrtví.

„Mně napíchli žílu v tříslech. Samotný odběr trval kolem pěti hodin. Z krve mi jednoduše řečeno odebírali kmenové buňky a krev o ně ochuzená se mi hned vrátila zpátky do oběhu. Vůbec to nebolí. Já jsem si celou dobu četla,“ usmívá se Studýnková. Jeden rok pak navštěvovala lékaře, kteří kontrolovali její zdravotní stav a růst kmenových buněk.

„K dárcovství se nejvíce hodí policisté a vojáci, je u nich předpoklad, že jsou silní a zdraví,“ vypočítává břeclavská účetní. Ženy jsou prý méně vhodné než muži. Jejich organismus může být, například z důvodu porodu, náchylnější k oslabení.

„Jsem rád za to, jak je paní Studýnková činná. Moc nám tím pomáhá šířit osvětu mezi lidmi,“ chválí statečnou ženu Tomáš Svoboda z Nadace dárců kostní dřeně. Jak upozornil, v současné době je v registru pod brněnským centrem evidováno na dva tisíce tři sta dobrovolníků. To je ovšem v porovnání s ostatními kraji žalostně málo.

„Slyšela jsem, že pojišťovna přispívá na lázně pro dárce. Já to však dělám pro dobrý pocit. Kdo může říct, že někomu zachránil život?“ uzavírá dobrovolná dárkyně.