Ze začátku měli valtičtí mužáci asi sedmnáct členů, ovšem časem se počet ustálil na třinácti. Z těch zakládajících zbylo sedm. „Máme tady mužáky i z okolních obcí.
 Z Hlohovce, Rakvic nebo Lednice," dává se do řeči třiašedesátile­tý muž.

Se sborem mají do roka zhruba pět až šest vystoupení. Většinou mužáci zpívají pouze v domovském okrese, ale už se dostali i dále. „Byli jsme na vinobraní na Uherskohradišťsku nebo také dvakrát na Mezinárodním folklorním festivalu v Klatovech," vyjmenovává Bartoš.

S kamarády se scházejí pravidelně každý týden ve středu v budově valtické základní umělecké školy. „Cvičíme tak hodinu a půl, dvě hodiny. Když jsme pozvaní na nějaké vystoupení, jsou zkoušky intenzivnější. 
O prázdninách je to naopak volnější," přiznává Valtičan.

Geny po rodičích

Mužáci mají ve Valticích konkurenci v podobě ženského pěveckého sboru. „Mají větší úspěchy a možná i více času," nezastírá Bartoš. Spolu vydali i cédéčko.

Sám na dobrou písničku nedá dopustit. Dokáže jej povzbudit, i když mu někdy není nejlépe po těle. „Když jsem marodil, tak mi bylo špatně. Ale jakmile přišli kamarádi 
a zazpívali jsme si, hned mi bylo lépe. Zpěv je lepší lék než penicilin," míní důchodce.

Doma si občas pobrukuje nějakou melodii nebo píská, až tím dokáže někoho naštvat. K muzice a ke zpěvu měl ostatně blízko od malička. „Hrával jsem na harmoniku a na trubku. Ale jen do vojny, pak nástroj putoval na hřebík. Moji rodiče však byli zpěváci. Ti měli dar od pánaboha, takže jsem možná 
v tomto směru trochu jejich odvar," usmívá se Bartoš s tím, že se za nějakého velkého zpěváka nepovažuje.